Proč nám škodí kritika?

Každý to známe, v televizi nějaký politik blábolí nesmysly, v obchodě to pokladní moc dlouho trvalo, kolegyně v práci měla otřesné šaty a soused odvedle je alkoholik, co prochlastává dávky.

V našem okolí se vyskytuje spousta jevů, osob, situací, které se nám nelíbí. Hodně lidí má pocit, že má patent na rozum, že oni nejlépe vědí, jak se co má dělat, že jen oni mají pravdu. A ti, kteří jejich obrazu neodpovídají, ti co nejsou v souladu s jejich představou, jsou podrobeni kritice.

Proč ale tohle všechno děláme? Protože jsme se to naučili. A k čemu je nám to dobré? Úplně k ničemu.

Kritizování má víc nevýhod než výhod. Je tu sice rozdíl mezi kritikou konstruktivní a destruktivní, ale kritika stále zůstává kritikou. Je to projev nesouhlasu, nespokojenosti, nesouladu. Prostě něco není tak, jak by být mělo.

I já tu v podstatě kritizuju kritizování. Nekdo by to tak vidět mohl.

O co se tu ale snažím je vysvětlit, že kritizováním druhých škodíme sami sobě. Soustředíme se na negativum. Na to, co se nám nelíbí. Jak pak může člověk spokojeně žít, když se obklopuje tím, co nechce? Tím co se mu nelíbí? Moc logicky to nezní, že?

Vždy a všude budete moci najít klady a zápory. Je jedno jakou vezmete situaci, když ji budete chtít prosadit, najdete důvody proč ano. Když se vám líbit nebude, zase najdete dostatek důvodů, proč ne.

Místo kritiky se soustřeďme na přednosti. Všímejme si těch lepších stránek druhých lidí, situací, jevů. Když uvidíme sklenici do polovic plnou, máme naději.

Vše v životě je o přístupu. Aby člověk mohl být šťastný, potřebuje štěstí zažívat a prožívat. Třeba takový manžel, kterého žena poslala nakoupit (vezmu klasický případ). Pán dostane seznam, půlku věcí nepřinese, protože přesně tu, kterou měl napsanou neměli a nenapadlo ho vzít nějakou alternativu. Nebylo to na seznamu. Z druhé poloviny alespoň dvě věci zapomene a u zbytku ještě něco splete. Suma sumárum - místo mléka vám donese hlávkový salát (ano, i to se stává) :) Když se žena zaměří na to, jak ji naštvalo, že to donesl špatě, bude naštvaná ona i on. Ona bude lamentovat, koho si to vzala, on při nejlepším uteče do hospody a příště nebude chtít nakupovat. Když ale manželka stiskne všechny zuby a vytlačí úsměv, poděkuje za to, co přisl a poprosí ho, aby ještě skočil pro to, co chybí, ona se nemusí rozčílit a on možná donese další půlku zbytku a nebude si připadat jako malé děcko.

Tahleta malá ukázka se dá samozřejmě aplikovat i naopak, byl to pouze příklad, první co mě napadlo. Kdyby článek psal muž, nejspíš by ho napadlo něco o manželce a jejím orientačním smyslu...

Vždy každá situace je o pohledu, o tom, jak chceme svět vidět a přijímat. Buď budeme pořád nakrknutí nebo si začneme hledat malé radosti a postupně zjistíme, že nemá cenu nic kritizovat a rozebírat, že tím akorát ztrácíme zbytečně čas a energii.

Pokud se nám něco nelíbí, je na nás to změnit. Svůj pohled, svůj postoj, svoji situaci. Každý je svého osudu strůjce sám.