Proč rozvíjet kreativitu v každém věku?

Když jsme byli malí, všichni jsme rádi kreslili, zpívali, hráli si, vymýšleli lumpárny, skákali panáka, hledali schované vánoční dárky, všichni jsme rádi něco dělali. Měli jsme volnost, alespoň my, ti z menších měst, jsme si mohli běhat venku a hrát si se sousedy. Rodiče nás posílali do obchodu pro půlku másla, pár rohlíků nebo ledňáčka.

Nechci opěvovat komusnismus, socialismus, ani žádné jiné doby minulé. Je mi dobře teď a tady a mám v plánu tu zůstat. Nejde si ale nevšimnout, že s přibývajícími technologiemi a vymoženostmi dnešní doby začíná upadat aktivita a kreativita nejen dospělých, ale i dětí.

Je snadné sedět před televizí, počítačem nebo si číst knihu. Každý z nás to více či méně dělá. Pokud s mírou, tak se zase tak moc neděje.

Statistiky ukazují, že dnešní děti trpí nadváhou, diabetem, depresemi a další civilizačními chorobami. Co ještě se musí stát, abychom pochopili, že cesta, kterou se lidstvo ubírá, je cesta do pekel? Co je zapotřebí k tomu, abychom zvedli hlavy a začali konat?

Děti se učí příkladem, pokud chceme mít ctižádostivé, pracovité, kreativní děti, potřebujeme takovými být i my. Vhodným chováním a láskou můžeme děti tvarovat jako plastelínu. Základ je sice rozdílný, každé dítě je jiné, ale soustavnou výchovou můžeme docílit lepší budoucnosti pro všechny.

Matky mohou ukazovat svým dětem, a nejen dcerám, různé ruční práce, vaření, zahradničení, nebo třeba i práci na počítači. Otcové mohou ukázat, jak se co v bytě či domě opravuje. I děvčata zajímá, jak se třeba vyměňuje koupelnová baterie. Není třeba dělat rozdíly. Ať si každé dítě samo zvolí, co ho zajímá. Pokud se ale bude děvčatům vštěpovat, že mají dělat jen "ženské" práce a kluci, že nebrečí, bude tu stále mezi námi stěna. K porozumnění toho druhého potřebujeme umět vycítit, jaké to je být v jeho kůži.

Pokud se rodiče sami ještě nic tvůrčího nenaučili, můžou to udělat teď. Jen je třeba začít. Ukázat svým dětem svým příkladem, jak být kreativní. Je toho tolik, co můžeme podniknout. Někdo rád sportuje, jiný zase raději skládá puzzle nebo letadýlka, někdo vaří, jiný zkouší truhlařinu nebo sází bylinkovou zahrádku.

Rodina, která společně něco tvoří, je rodina sjednocená, rodina, kde je harmonie, láska a souznění. Stížnosti, že někdo se má líp než druhý jsou jen výmluvy, aby člověk mohl omluvit sám před sebou svou nečinnost. Každý máme stejné možnosti. Všichni si tvoříme svou budoucnost. Pokud se nám ta stávající nelíbí taková, jaká je, je jen na nás ji změnit.