Kdo nemá rád zvířata, nemůže mít rád ani lidi

Miluju přírodu. Zvířátka, rostlínky, skoro všechno.  Pavouky už tak moc ne. Ale to ani komáry a mouchy, proto mají pavouci dovoleno přežít. Ještě donedávna mi vadili i ti nejmenší pavoučci, natož nějaký pořádný pěticentimetrový macík.

Když jsem se přestěhovala do Dominikánské republiky (pro přiblížení - je to ostrov v Karibiku mezi Porto Rikem a Kubou, směrem k Floridě), netušila jsem, co všechno tam na mě bude číhat. Všude pobíhající pejsci rasy Karl von Bahnhof nebo jak tam říkali "vira lata" mi nikdy nevadili, zvykla jsem si na přivázaná prasata, osly a koně, i na kuřata.

Ale na co jsem si fakt nezvykla, byli ti krásní, velcí, chlupatí sklípkani (tarantule) s rozpětím 15 cm a více. To fakt nemusím.

Moje první setkání s tímto krasavcem proběhlo celkem dramaticky. Večer s manželem koukáme na televizi - on sedí v křesle, já šlapu na orbitreku a najednou mi manžel říká "neotáčej se", tak se samozřejmě otočím, že a co nevidím? Asi metr ode mě krásná tarantule, pomalinku předsunuje nožku před nožku...

Zařvala jsem jako pardál, rychlostí blesku jsem byla dole z orbitreku, vlítla na verandu a začala šílet. Tam jsem si uvědomila, že všude okolo jich můžou být tisíce (máme tam totiž takový malý prales, všude spousta květin a okrasných karibských keříků). S ještě vyšším vřískotem jsem vběhla zase do domu a začala pobíhat z místnosti do místnosti, všude zavírala okna a dveře, rozsvěcovala světla a hledala další možné exempláře.

Po hodinovém tělocviku, kdy mě manžel svatosvatě ujistil, že je to pavouk naprosto neškodný, který lidi nenapadá a je velmi pomalý (lež jako věž samozřejmě) jsem přestala vřískat a lítat a zklidnila se lahví tamějšího rumu, který mám v kredenci jako přísadu do buchet. Vycucla jsem ho na jednou zatáhnutí a vycucla bych i druhou láhev, mít ji doma.

Samozřejmě do budoucna jsem se dobře zásobila. Pak k nám ještě několikrát pár pavoučků přišlo, ale člověk si zvykne na lecos a já se naučila jak žít v tomto karibském ráji.