Máte v práci žalovníčka?

Ještě z doby mé docházky do MŠ si pamatuju, jak mě "soudružka učitelka" zpražila, že žalobníčky nemá nikdo rád, když jsem se jí snažila upozornit na nějakou nekalost. A tak už tenkrát jsem se zařekla, že nebudu donášet. Na nikoho a nic. Jaké to ale je, když máte takového žalobníčka v práci?

Ze své zkušenosti vám můžu říct, že hodně nepříjemné. Snad v každé práci se takový donašeč našel, někde to bylo lepší, jinde horší... Nejinak je tomu i v mém současném zaměstnání. Mezi kolegy máme osoby, které se snaží šéfovi zavděčit, jak jen to jde... Informují o každém dění na pracovišti, sem tam něco trochu překroutí či pozmění, a nejvíc ze všeho potřebují dokázat, že oni jsou ti nejlepší, i když za to někdy jejich kolegové zaplatí třeba vyhazovem...

Miluju stará česká pořekadla a rčení o tom, že potrefená husa nejvíc kejhá, nebo že kdo jinému jámu kope, sám do ní spadne či tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne... Jak prostými slovy se dalo naznačit, co kdo potřeboval říct. Dnes je to samá přetvářka, kdo se s váma nejvíc směje, vás za zády pomluví a ještě uškodí. Se svou povahou co na srdci, to na jazyku to často nemám lehké, ale prostě neumím lhát ani se přetvařovat. Myslím, že člověk by se měl k druhým chovat tak, jak by byl rád, aby se oni chovali k němu. Já se tím snažím řídit co nejvíc to jde a ti ubožáci a patolízalové, co si potřebují šplhnout u šéfů, ať šplhají a šplhají, však časem se ukáže, kam až došplhali a jestli jim to bylo k dobru nebo ne....

Však sklízíme co jsme zaseli a jestli se nám to nelíbí, zamysleme se nad tím, jestli jsme opravdu zaseli, co jsme chtěli sklidit.

A na každého jednou dojde......

P.S. Už teď se moc těším na diskuzi... Snad bude stejně pikantní jako ta včerejší....