Zná to myslím každá hospodyňka...pro neustálé točení okolo rodiny a práce jí nezbývá čas na to, co by chtěla dělat. Ráno vstát, nachystat rodinku, letět do práce, po práci letět do obchodu nakoupit, pak domů vařit, prát, žehlit, úkoly s dětmi, večer padnout do postele a možná někdy i ...
Z té lítačky je ženská frustrovaná, nešťastná, že jí nikdo nepomůže. Okolo ní žije banda nevděčníků, kteří ji jen využívají. Manžel nepomáhá, děti nepomáhají, co má dělat?
Já jsem to udělala po svém - přestala jsem všechno dělat. Nechala jsem oblečení, ať se vrství, neumyla jsem nádobí, nenakoupila, nenavařila. A světe div se, svět stojí, nezbořil se...Okolí začlo pomáhat. Manžel občas vyžehlil, někdy umyl nádobí. Děti nakoupily. Děti daly prádlo do pračky.
Byla jsem spokojená? Nebyla.
Nikdo to neudělal tak dobře jako já.
Nevím jak vy, ale já ač jsem celkem bordelář a lenoch, mám ráda kuchyň v pořádku a prádlo v původních barvách. Kuchyň pro mě nepůsobí harmonicky, pokud jsou skleničky totálně poházené, mezi nimi hrnky, které bývají v úplně jiné skříňce. Vadí mi, když chytnu za hluboký talíř a na zem se snese dezertní talířek. Kdo by čekal, že uvnitř hlubokého je dezerťák? Možná každý, já ne.
Poslepu vytáhnu šuplík s příborama, chytnu za lžíci a chci jíst polívku. Ale vidličkou to fakt nejde...Zase ten můj pedantismus - chtít mít mezi lžícema jen lžíce.
Prádlo je vyžehlené, ale složené tak, že se nikam nevejde. Když něco řeknu, špatně, když nic neřeknu, budu muset všechno prádlo přeskládat nebo nechat nastavit skříně.
No co, stejně ty bílý ponožky byly nudný. Teď mají takovej hezkej vyblinkanej nádech, to bude od toho žlutýho trička, co bylo v pračce s bílým prádlem. Nebo od těch červených tepláčků? Kdo ví...
Jsem moc náročná, chci mít prádlo na šňůře pověšené narovno. Kdo by si všimnul, že se jinak vytáhne nakřivo? Koho zajímá, že když jdete po ulici a máte otisky od kolíčků přímo na bradavkách, vzbuzujete veřejné pohoršení? Že jsem si to měla přežehlit? No jo, ale to bych to prádlo musela nejen přeskládat, ale i přežehlit...
Řeknu vám, že jsem ráda, že si všechno dělám sama. Popošla jsem o kus dál. Už nedělám všechno sama. Teď rozdávám povely a dohlížím na to, aby byly splněny podle mé představy.
No tak jo...aspoň o tom sním...
