Jako každá máma, která má dítka ve škole, slýchám každý den co se ve škole stalo. Obě mé dcery chodí každá do jiného ročníku jiné školy. To, co doma vypráví, se podobá jako vejce vejci. Takže - kde se stala chyba?
ilustrační foto - internet
Zlobící děti, křičící učitel, který ztrácí nervy. Být učitelem určitě není med a být dobrým učitelem je nelehké poslání. Doby, kdy já sama chodila do školy, jsou už pryč, na mnohé si vzpomínám, učitele, které jsem milovala a ty, kterých jsem se bála. Byli i tací, které jsem ráda neměla. Proč? Jaký je v tom rozdíl?
Nebyly to jen sympatie, ale i postoj učitele. Některý učitel mohl mluvit normálně nahlas a přesto ho celá třída poslouchala, nikdo se nebavil a pokud ano, stačil jediný pohled učitele a dotyčný hned zmlkl. Naproti tomu jiný učitel, který hlas neustále zvyšoval a síly mu nestačily.
Byli i tací, kteří byli velmi přátelštví. Řekla bych až moc. Byli tak přátelští, že jsme si s nimi dělali, co jsme chtěli.
Ať už patří učitel do jakékoliv kategorie, jedno je společné - učitel má jít příkladem. Když se podívám na své děti a na to, co se mi na nich nelíbí, musím uznat, že tyto vlastnosti nacházím i u sebe. Jako matka se často zamýšlím nad tím, jaký příklad jim dávám a když vidím, že reagují nějak, jak se mi nelíbí, jdu do sebe, protože vím, že se to naučili ode mě.
Od děvčat doma slýchám, jaké křivdy se jim dějí ve škole. Nechci rozvádět zda mají pravdu či nikoliv. Mým záměrem je poukázat na to, že i učitel by měl jít svým žákem příkladem a netrestat je za něco, co sám nedokáže.
Když s dcerami probírám, které předměty mají rády a které míň, jejich odpovědi jsou silně ovlivněny vyučujícím učitelem. Všimla jsem si, že v podstatě všechny předměty, které je nebaví, je učí učitel, kterého mají nejmíň rády (někdy i kterého nemají rády).
Kritizovat učitele nebudu a ani nechci. Jsou to lidé stejně jako já a vy. Všichni chybujeme. Problém nastává v momentě, kdy sami neumíme chybu uznat, ale od druhých to očekáváme a vyžadujeme.
Jedna paní učitelka používá výchovnou metodu 3x zapomeneš úkol - pětka. Ano, když chceme děti něčemu naučit, je třeba být důslední. Jenže - kdo z nás dospělých není zapomnětlivý? Máme chytré telefony, kam si zadáváme do kalendáře data schůzek, máme počítače, kalendáře na stole, píšeme si na papírky seznam nákupu, protože nejsme schopni si zapamatovat vše. Je toho prostě moc. Dítě je ale nuceno si pamatovat. Chodí do školy nějaký ten pátek a je od něj vyžadována dokonalost a pokud dokonalé není, přijde trest. Jak by se paní učitelce líbilo, kdyby jí snížili plat?
Když přišla dcera domů ze školy, ptám se jak dopadl test (ano byl od této paní učitelky) a ona povídá "nepsali jsme ho, paní učitelka už ho podruhé zapomněla doma".
Takových příhod slyším denně více. Jako třeba když stojí ve frontě na oběd, nesmějí se předbíhat, přijde pedagog a všechny předběhne. Nebo při školní akci si děti nesmějí povídat, přitom učitelky si mezi sebou povídají.
Jaký výchovný příklad je to pro děti? Starší dcera často vypráví o tom, jak se děti ve třídě chovají mezi sebou, jak k učitelům. Obě dcery jsou klidné povahy a obě přišly domů s tím, že chodí do nejhorší třídy na škole. Nebylo to jejich tvrzení, to jim říkají jejich učitelé.
Jak se mají děti změnit, když jim k tomu nedáme prostor? Jak se mají od nás učit, když jim to sami nedokážeme ukázat?
Děti ve škole mají pocit nicotnosti. Učitel může vše a dítě musí jen poslouchat. Často mi dcera vypráví o tom, jak chce učitelce něco vysvětlit, ale ta ji jediným pohybem ruky umlčí a řekne, že nechce nic slyšet. Toto není pouze o jedné učitelce.
Jak může učitel posoudit situaci, pokud se žák nemůže vyjádřit a vysvětlit svou pozici?
Další případ - kdy ve třídě došlo k menšímu podvodu. Jednalo se o výdej obědů - na jeden čip dva obědy. Děti, které na oběd nárok neměly, si vypůjčily čip od někoho, kdo na oběd chodil a ten řekl, že čip zapomněl doma. Třídní učitelka slíbila žákům, že to vyřeší ve třídě a ředitelka se o tom nedozví. Chtěla, aby se děti přiznaly. Dcera se tedy přiznala, že v několika případech čip půjčila. Učitelka to řešila s ředitelkou, ta nařídila důtku všem, kdo se přiznal. Zůstali i tací, co se nepřiznali a důtku nedostali. Jaký výchovný aspekt to vnáší? Přiznáš se - bude trest. Nepřiznáš se - nic se ti nestane.
Učitel pomáhá formovat nebo deformovat žáka. Mnohdy si svého vlivu ani není vědom. Věřím, že svou práci dělá jak nejlíp umí a myslí si, že tak to má být a že tak je to dobře. Mnohdy jsou učitelé sami o sobě nevyrovnaní. Jsou to lidé, žijící své životy, řešící problémy. Je normální, že jsou lidští.
Tyto příklady používám, protože je znám. Mohla bych je sypat z rukávu dál, o to mi ale nejde. Chtěla bych jen a jen, abychom se všichni, ať už učitelé, rodiče, i ti co děti nemají zamysleli nad tím, jaký příklad dáváme ostatním lidem. Jsme spokojeni s tím, jak se k nám ostatní chovají? Vše je jen interakce, co zaséváme, to sklidíme. K dětem bychom se neměli chovat jako k někomu, kdo má menší práva jen proto, že je menšího vzrůstu a narodil se později než my. Systém výchovy ve školství krachuje, principy tak jak se používají, přestávají mít efekt. Dnešní děti už si nenechají .... na hlavu. Jsou to osobnosti. Právě tyto děti jsou naše budoucnost. Na jedné straně je nutíme učit se papouškovat to, co řekl jiný člověk před hodně dlouhou dobou a co je mnohdy již zastaralé, ne-li nepravdivé, na druhou stranu chceme, aby byli kreativní a soběstační.
Proč bychom měli používat principy a způsoby, které už nevyhovují? Jen proto, že je používali lidé před námi? Jen proto, že se to tak dělá?
Když něco nefunguje, nastal čas to změnit. Dnešní děti nás donutí se změnit, protože ve třídách je stále víc "problematických a nepřizpůsobivých" dětí. Kde dříve bylo jedno, dvě, je jich dnes 10, 15 i více. Nemusíme čekat, až to celé spadne jako domeček z karet. Můžeme to začít měnit už teď. Třeba tím, že se naučíme být lepším příkladem a naučíme se říct dětem "nevím". Proč v nich vytvářet dojem, že učitel musí vědět všechno? Vždyť i učitel byl jednou žákem, chodil do školy a pak do další školy, aby se naučil, jak předávat dál to, co je potřeba.
Dnes už nepereme na valše, nesvítíme svíčkama, nejezdíme na koni, máme pračky, elektrickou energii a auta. Proč bychom měli používat školský systém starší než nejstarší člověk na planetě?
DOVĚTEK! - Prosím pokud už komentujete, nejprve si přečtěte celý článek. Netrefuju se do učitelů, ani do školy jako takové. Jen se zamýšlím nad tím, že bychom měli všichni přemýšlet nad tím jak se k dětem chováme.
