My lidé rádi pomáháme. Když vidíme problémy druhých, snaději zapomínáme na ty vlastní. Učili nás, že máme pomáhat slabším, starším, postiženým, že nemáme být lhostejní k ostatním. Kdo z nás už někdy nezažil, že máme chuť a vůli pomáhat, ale druhá strana místo, aby nám vděčně poděkovala, nás kritizuje.... Pomáháme a nakonec z toho vycházíme jako špatní my.....Proč?
Pomáhat je krásné, ale...co se pod pojmem pomoc vlastně rozumí? Pomoc je pro mě služba druhému, aniž bych něco čekala na oplátku. Ale - jsme takové nezištné pomoci schopni? Kolikrát pomáháme druhým nezištně? A hlavně - pomáháme, když nás o to požádali?
Často se setkávám s lidmi, kteří se svěřují se svými problémy v rodině. My rodiče nejraději pomáháme svým dětem. Vidíme jejich situaci a zdá se nám, že dítě potřebuje pomoci (a tady na věku dítěte opravdu nezáleží). A tak pomáháme. Ale naše pomoc se setkává s nepochopením a mnohdy odmítnutím. Proč tomu tak je?
Naše děti mají svou vlastní představu o svém životě. To, co se nám, rodičům, jeví jako velké nedostatky, problémy a komplikace, naše děti vnímají úplně jinak. Pro ně jsou to příležitosti. Když se pak chystáme pomáhat a bourat jim jejich příležitosti, setkáváme se s nepochopením a zlobou. Jak by bylo nám, kdyby nám někdo bortil ty naše? Myslím, že stačí zalovit v paměti a najdeme nějaký příklad z vlastního života...
Často máme potřebu pomáhat v oblasti vztahů. Známá či kamarádka, bratr, partner... kdokoliv nám vypráví nějaký svůj příběh, svěřuje se s těžkou životní situací. A tu už spěcháme hop hop pomáhat. Podporovat toho chudáka, který je na tom tak špatně... že potřebuje pomoci. A staráme se a zajímáme se a hlavně radíme, jak a co dělat...Ale - je toto opravdu pomocí?
Mnohdy se nám blízcí pouze chtějí vypovídat ze svých starostí. Chtějí cítit účast a blízkost druhé soucítící osoby. To jim dodává sílu. Když přispěcháme se všemi svými radami a pokyny, tak jim bereme tu možnost být sami sebou. Tlačíme jim svou vlastní představu toho, jak by měla jejich životní situace vypadat.
Je třeba naučit se rozlišovat, kdy někdo pomoc potřebuje a kdy se jedná pouze o sdílení. Zjistit to lze jednoduše - pokud máme pocit, že ten druhý pomoc potřebuje a chce, ale stydí se o ni říci, můžeme se ho přímo zeptat. Je to přeci někdo nám blízký. Když se zeptáme, už víme, na čem jsme. Pokud ten člověk pomoc potřebuje a požádal o ni, je na nás, zda mu pomůžeme. Někdy ta pomoc je pouze ve vyslechnutí jeho problému, obejmutí a popřání hodně sil. Někdy můžeme pomoci radou, penězi...To už záleží na situaci.
Vždy bychom ale měli mít na mysli, jestli naše pomoc je pro druhého opravdu pomocí. Zda si jen naše dušička nechce ulevit od svých problémů a zaměřit pozornost na druhého, abychom nemuseli řešit to svoje.
I zde platí - zamést si nejdřív ten vlastní dvůr než nakoukneme k sousedům, co jim tam vítr navál....
