Proč máme potřebu kouřit?

Kouření je stará záležitost. Kouřili naši předkové. Jenže - co kouřili a kolik? Při nějakých rituálech si zapálili něco povzbudivého, aby viděli své předky a bylo.

Naproti tomu my - dnešní lidé - kouříme troufla bych si říci kvůli egu. Je to náhrada. Každý má svůj deficit někde jinde, ale shodně si zapálí člověk, který si není jistý sám sebou. Proto je hodně začátečníků mezi dětmi už před pubertou. Jsou silně ovlivnitelní. Hledají sami sebe, napodobují dospěláky, chtějí být cool. Kdo si v životě aspoň jednou nezapálil? I já jsem před mnoha lety bojovala s démonem kuřby. Odmalička jsem kouření bytostně nesnášela a kdykoli si moje maminka zapálila, ucpala jsem si nos, šla jsem jinam, kritizovala jsem ji, říkala jí, že mi ničí plíce, prostě dělala jsem cokoliv pro to, abych v kouři nebyla. Ona byla ohleduplná a vždy se vyklonila z okna nebo šla na zahradu. Ale i tak. Kouř jsem neměla ráda moc dlouho. Poprvé jsem si zapálila ve dvanácti. Parta, kam jsem chtěla patřit, hulila ostošest a kdo se chtěl přidat, musel projít zkouškou. Pamatuju si, že šlukování mi nešlo vůbec, tak jsem jen vtahovala ten hnusnej kouř do pusy a pak rychle ven. Asi jsem se cítila světácky, už si to ale nepamatuju. Jen vím, že cigarety mi pak našel bratr a ten to poctivě naprášil rodičům. Následoval několikahodinový výklad tatínka o tom, jak moc mi to škodí. Na důkaz toho, jak moc to škodí, mi řekl, že sám přestal, když jsem se narodila. Tak moc mě měl rád. A co maminka, ta mě ráda neměla? Nepřestala ani v těhotenství. To až když jsem se narodila, odložila cigaretu, které se záhy opět chopila, páč jsem řvala jako tur. Bodejť by né když jsem na ten humus byla zvyklá z bříška.... Vliv rodiny a přátel je opravdu obrovitánský. Na začátku byla parta, pak spousta let nic a až kolem dvacítky, když jsem začala chodit po barech, jsem zjistila, že když si sama zapálím, tak mi ten smrad tak moc nevadí. Pořád jsem si myslela, že to mám pod kontroloou. Až jednou mě napadlo, že toho nechám, zkusím přestat... No a nešlo to. S hrůzou jsem zjistila, že jsem závislák. Já, člověk, který si tak moc zakládal na své nezávislosti.... Několik let jsem hulila a hulila, krabička, dvě denně.... až asi 4 roky na to jsem s tím práskla. Řekla jsem si, že si nebudu huntovat zdraví a nebudu dotoval nějakého pana P. Morrise a jeho superbyznys. Raději si budu ukládat do ponožky na horší časy. Dnes nekouřím a jsem tomu moc ráda. Už ani maminka nekouří. V naší rodině jsme odložily cigarety. Proč? Možná, že už nemáme potřebu si něco dokazovat. Už víme, že s rukama se dá dělat mnohem víc a že se za cigaretu nemusíme schovávat. Že na to, abysme byli cool, je nepotřebujeme. Stačí se zamyslet, čeho bychom chtěli dosáhnout a pak už za tím jen jít a věřit, že to vyjde. Přeji všem, aby na to přišli, aby si měli šanci uvědomit, že cigareta je jen schovka před sebou samým. A že když máte odvahu ji dát stranou, tak pak se musíte sami sobě podívat do tváře a i když to ze začátku bývá těžký, tak to stojí za to. Není nic lepšího, než možnost být sám sebou a nemuset si na nic hrát.