Není pes jako pes

Miluju psy. Už odmalička jsem z rodičů ždímala bernardýna. Dnes jako matka dítěte chápu, proč se zdráhali mi ho pořídit (taky nemám ráda všechno oslintaný). A tak když jsem v jedenácti domů přitáhla už několikáté štěně (které jsem vždy musela jít s těžkým srdcem vrátit), padlo konečné rozhodnutí, že mi psa pořídí. A v rodině přibylo mimo naší stále březí kočky i malé štěnátko německého ovčáka.

Nevím, zda pojmenování bylo ovlivněno tehdejší horečkou po muzikálu "POMÁDA", ale naše malá fenečka byla pojmenována Sendy.

Moje pozornost se tedy přesunula - z vození našich koťátek v kočárku místo panenek - na Sendy. Už vím, proč se říká "jsem utahaná jak štěně". Mě to naše teda utahalo totálně, když jsem ho honila dvě hodiny poté, co jsem ho pustila na chvilinku z vodítka, aby se mohlo nadechnout.

Po přestěhování do karibiku jsem ale začala naše čtyřnohé miláčky posuzovat trochu jinak. Předně tam nic jako vodítko nebo koš NEEXISTUJE. Psi volně pobíhají po plážích, ulicích, městech i vesnicích. Většina těchto psů je neškodných, aspoň mě se nikdy nic nestalo. Dalším zvláštím jevem bylo , že psi rozeznávali barvu pleti. Věděli, že od místních můžou přinejlepším očekávat kamenem, zatímco bílý turista (a sem patří i černí věrní opalovači, kterí se za 2 týdny dostanou do lepší barvy než kdejaký dominikánec) mu určitě dá nějakou dobrůtku, pohlazení či aspoň přívětivé slovo. Jen co jsem se objevila na pláži, menší smečka se hned hrnula ke mě, vrtíc ocáskama. 

Psi, které jsem znala odsud, milovali vodu. Ti tam jen k pití, při sebemenším podezření, že by se měli koupat, utíkali na hony daleko. Měla jsem tam za 7 let asi 10 psů a všichni svorně nenáviděli koupání, ať už v moři, řece či doma pod hadicí....

Zvyklá z domu, jsem každý večer našim psům - jejich počet nikdy nebyl stabilní, ale většinou to bylo něco mezi 2 až 6 kusy - navařila kotel zřádla. Když jsem je volala, musela jsem stát u nich, jinak by se porvali se zbývajícími z celé čtvrti. Pozorovat mě při tom byla pro všechny sousedy lahůdka. Sem tam některý pronesl, že by byl raději psem u nás než chlapem u nich doma....Hm, co tím chtěl říct? 

Dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla na ten odlišný pohled tam na všechna zvířata, nejen na psy. Až jednou mi jedna paní řekla, že mi cizinci se ke psům chováme líp jak k jiným lidem, mazlíme se s nima, mají čestné místo jak v srdci tak u stolu. Pro ně je důležitý vztah člověka k člověku. Na prvním místě jsou vždycky lidi...

Mým záměrem tu není kritizovat jednu či druhou stranu. Ale když se rozhlédnu kolem sebe, vidím jen lhostejnost, lidi na sebe skoro nemluví, neznají se, hodně jich trpí samotou, i když bydlí v paneláku plném lidí. V tomhle směru byl můj pobyt v karibiku velkým přínosem, naučila jsem se vnímat všechno z jiného pohledu. Být otevřenější k potřebám nejen svým, ale i druhých. Vždyť co mě stojí pomoct staré paní z autobusu nebo pustit těhotnou mladou paní sednou v tramvaji? Či pozdravit souseda z ulice, i když jsem ho nikdy neviděla a usmát se na něj?