Nedávno mi známý povídal příběh svého známého, který mne zaujal, a to natolik, že na něj nemůžu přestat myslet. Ten jeho známý byl technikem, opravdovým mistrem ve svém oboru. Dokázal opravit taková zařízení, se kterými si jiní nevěděli rady. Byl z těch lidí, co si svůj mobil a počítač bral všude s sebou, prostě technický fanda oddaný své práci.
Ve dne v noci mu volali, ptali se na rady, stále něco řešil, opravoval, prostě odborník na slovo vzatý. Takhle pracoval asi 20 let. Až do jednoho dne.
Toho dne přišel do práce, všem řekl "já se na to vy...., já už toho mám dost, dávám výpověď" a z hodiny na hodinu odešel. Prý už toho měl plné zuby, stále zavřený mezi přístroji, pořád ho někdo otravoval, neměl chvilku volnou. Žádná dovolená v klidu, žádný víkend v klidu, žádná stálá přítelkyně,...
A tak se sebral, odešel a z odstupného, které dostal, si koupil kousek půdy někde na Slovácku, k tomu pár koz, postavil si dřevěný srub uprostřed přírody a tak tam s těma kozama sám žil. Naučil se je dojit, vyrábět kozí sýr, ten porůznu prodával. Časem si našel ženu, které takový život nevadil, zplodily dvě děti, zvětšily srub.
Techniku vidí jednou týdně, když zajede do městečka na internet odeslat pár emailů ohledně objednávek kozího sýra. Žije takhle už spoustu let, je šťastný, žije v přírodě, má rodinu a nalezl smysl svého života.
Pro hodně lidí se stal bláznem, který už roupama neví, co by ještě vymyslel. Ale pro mě je to člověk, který přišel na to, že žebříček hodnot se neřídí penězi, ale pocity.
